Já, čupakabra

11. července 2018 v 19:05 | Lara
Proč jsem Crombie? Co to vlastně znamená Crombie? Nic. Říkal to zlejda Stan a sám nevěděl, co to znamená. Teď to ale znamená mě!!!


V prvním článku jsem se už představovala, ale myslím, že ne dost. Nejsem nijak stará, ale už jsem toho zažila hoodně moc a hodně věcí určitě nakousnu i v jiných článcích, ale i tak určitě budete radostí bez sebe, že mě můžete z tohohle psaní ještě víc poznat, žejo?


Já jsem prý taková labilní. Hana často říká, že mě má spíš za trest. Nechápu proč, když prý nic hroznýho neprovedla. Asi to má nějaký význam, kterému moc nerozumím.

Moc totiž nevycházím s holkama a cizincema, což znamená, že mám ráda celkem dost kluků, ale kamarádky moc ne. Jako malá jsem byla moc hodná a chodila bez vodítka skoro úplně všude a poznala jsem hromadu psů, velkých i malých, za některými jsme byly dokonce i vlakem na návštěvě. Byla jsem poslušné děťátko, jenže Hana říká, že se ze mě stal hormón a šílenec... Když já ty děvky moc nemám ráda.

Jednou jsem už nemohla vydržet to, že pořád musím snášet tu ohařici, co se s ní potkávám, a tak jsem po ní vlítla. Držela jsem se jí za záda, aby na mě nemohla, ale ona se stejně moc nesnažila.
Hana na mě byla naštvaná, ohařice se prát nechtěla, takže jsem jí jenom visela na zádech a nebylo to takový akční, jak jsem doufala. Jenže pořád tu byla ta naštvaná Hana a já se nechtěla pustit, takže na mě poprvé zařvala tak, jako nikdy. Jak generál, úplně jsem se lekla, až mi prdel změkla a sedla jsem si ke stromu, kde mě chytla za postroj. Ohařice se ke mě pak otočila zády, tak jsem dostala zase chuť po ní vlítnout, ale naštvaná Hana mě usadila zase k tomu stromu a nutila mě sedět a já mohla jen sledovat, jak se moje sokyně vzdaluje. Nic jí nebylo, vlastně odešla se stejně usměvavým výrazem, s jakým ji potkávám vždycky.

Ale pěkně jsem si to tímhle pohnojila. Hana už mě pak nikdy nechtěla pustit v nepřehledném terénu.

Já se těch holek totiž i docela bojím, tak na ně radši zaútočím první. To je moment překvapení, víte? Hana nechce, abych tohle dělala, ale je to silnější než já. Hlavně když se potkáme úplně nečekaně, najednou zpoza nějakého rohu vyběhne vetřelec, to se vždycky strašně bojím a vrhám se po nich dřív než to napadne je, víte?

Schválně mě vodí dál od nich, když je vidíme dopředu, uhýbáme z cesty, abych na ně viděla, ale musím sedět a jenom se koukat. Abych zjistila, že mi nic neudělají. A tak jsem přišla na to, že když sedím opodál, žádný pes mi vážně nic neudělá, přesně tak, jak říkala Hana. Asi na tom něco bude.
Jenže ne vždycky se to povede a když se střetnem nečekaně, pořád se lekám a hodně lidí pro tohle nemá pochopení a myslí si, že se s jejich psy, které jsem nikdy v životě neviděla, budu hned kamarádit. Přitom oni sami přece ví, jak je každý jiný. Někdo se bojí jet sám i do cizího města, někdo nemá strach z procházky na hřbitov o půlnoci. Někdo z nich se rád kámoší a někdo je dokonce tak stydlivý, že se nezeptá v obchodě ani na to, kde mají těstoviny a raději je tam půlhodiny hledá.
No a pak po psech chtějí, aby byli všichni stejní a brali se navzájem všichni stejně a už je nenapadne, že některých typů psů se třeba bojíme nebo že se třeba bojíme všech neznámých a potřebujeme prostor k tomu, abychom je poznali. Nejdřív z dálky a pak až víc zblízka.
Proč si někteří lidé myslí, že když jsem pes, může se za mnou tryskově přiřítit nějaký cizí a strčit do mě a pak se diví, že se leknu a propadnu panice? Vy taky všichni v pohodě ustojíte to, když se za vámi vrhne šílenej chlápek a začne vás plácat po ramenou a něco u toho huhlat?

Třeba když jdu jen s Hanou, je to všechno hrozně v pohodě. Se psy, které znám, se zdravím a s těmi, které neznám nebo se jich bojím, se zdravíme víc z dálky. Hana jim říká dobrý den a za ně odpovídají jejich lidi taky slovy dobrý den. A já sedím, nechám je projít a pak pokračujeme dál. Jenže třeba paní Máma pro to nemá pochopení a myslí si, že když mi řekne, že mám jít a být zticha, tak prostě půjdu a to mě pak stresuje a vykolejí ještě na dlouho potom.

Přitom je to tak strašně jednoduchý. Nechat nás okouknout se zdálky, dokázat si, že se nechcem zabít a pak kolem sebe třeba můžeme i projít normálně a nikdo se nestresuje a nikdo nevyvádí. Někdy je to ale těžký, protože se o takový průběh snažíme jen my a jen málokdo se snaží vyjít vstříc a dát mi osobní prostor k tomu, abych si toho psa prohlédla nejdřív víc v klidu, rozdýchala to, že tu je, že se tu takhle objevil a aby pominulo to moje prvotní zatmění.

Před nedávnem se sem třeba přistěhovaly dvě border kolie. Ne samy, to dá rozum, bydlí s nima i lidi. To aby jim měl kdo vařit a tak. Když jsem je viděla poprvé, málem mě klepla pepka. Sice jsme se stihly uhnout, takže jsem nepropadla panice, ale valila jsem oči, co to jako je. Proč tady bydlí? Vždyť už je tu ženských přece dost. Agáta z naší ulice bohatě stačí. Co je zase tohleto?
Bylo to ještě horší. Nastěhovaly se do mojí trasy, kudy chodím do obchodu. Nejdřív jsem myslela, že to bude problém, ale vlastně není. Chtěla jsem je zardousit, aby náhodou nezardousily ony mě, ale Hana se mnou jednou přes cestu seděla proti jejich plotu tak dlouho, až jsem vlastně zjistila, že skrz ty plaňky jenom koukaj a ani mě nezardousí. Tak už chodím kolem a moc si jich nevšímám.

To Drago, ten je miluje od první chvíle a může na nich oči nechat. Ale to stejně jenom proto, že špatně slyší, místo border slyší bordel a myslí si, že jsou to šlapky...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Sakura Minamino / Tweedledee Sakura Minamino / Tweedledee | E-mail | Web | 11. července 2018 v 21:22 | Reagovat

Vůbec se ti nedivím, vyjít s ženským kolektivem, ať už jakéhokoliv živočišného druhu, je pomalu nadlidský úkol.

A taky si myslím, že je moc dobře, že tímhle způsobem do toho našeho lidského světa šíříš osvětu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama